NEWTON MEDIA MONITORING

Plné znění zprávy

PPP: Báječný život za cizí peníze 16.10.2008  Ekonom  str. 58  názory & komentáře Zkusme se vrátit o třicet let zpět, do časů normalizace. Sovětští soudruzi vystřelují našeho Vladimíra Remka do kosmu, státní bezpečnost rozpoutává hon na chartisty... Sotva tehdy někdo tušil, jak převratnými změnami české země a s nimi okolní svět už za pár let projdou. Občas neuškodí promítnout si minulost do budoucnosti, abychom si uvědomili, kterak ošidné mohou být třeba dlouhodobé finanční závazky. A to právě nyní, kdy nás zachvátila globální panika, na jejímž počátku byla bezmezná důvěra v hodnotu amerických nemovitostí a obrovský boom hypoték. I takzvané PPP projekty, jež nyní připravuje česká vláda, kraje i města, mají s hypotékami mnohé společné. Jde rovněž o to, že aktuální životní problémy řešíme s pomocí cizích peněz, protože těch vlastních se nám nedostává. Jak dostavět dálnici, vybudovat železniční rychlodráhu, věznici, zmodernizovat nemocnici, když je náš účet v minusu? Jednoduše. Soukromníci mají kapitálu dostatek a rádi státu (kraji, městu) pomohou, protože mají jistotu, že jim dlužník nikam neprchne. Privátní firma se o vše postará, i o provoz, a státu rozloží splátkový kalendář na 25 až 30 let. Investované miliardy rozpočítané na tak dlouhou dobu se najednou jeví tak nějak přívětivěji. Nic naplat, ale všechny dluhy se stejně jednou musí splatit, i s úroky. Každý, kdo si vzal úvěr na bydlení, ví, že není nic příjemného, když z vydělaných peněz každý měsíc podstatnou část schlamstne banka. Rodinné mandatorní výdaje rostou a na financování běžných každodenních potřeb toho ve výsledku mnoho nezbývá. Stát je na tom stejně, ačkoliv zásadní rozdíl tu je: Zatímco každý, kdo si bere hypotéku, uvazuje pomyslnou kouli pětadvacetiletých splátek na nohu sám sobě, když to udělá politik, rozhoduje i o penězích, které mu vůbec »nepatří«, náleží příští generaci. Až bude někdy kolem roku 2040 definitivně splacena dálnice D3, budou všichni ti, kteří teď příslušný PPP projekt připravují, dávno v penzi a možná ještě o kousek »dál«. To ale neznamená, že by je nemělo pálit, v jakém stavu veřejné finance svým (našim) dětem předají. Ano, cestou partnerství veřejného a soukromého sektoru jde de facto celý svět, realizované projekty lze počítat už na tisíce, současnost nás ale poučuje, že není moudré chovat se jako stádo. I stát může zbankrotovat. Bylo by asi velmi pošetilé, kdyby se z PPP stal masový sport (což lze očekávat po roce 2013, až nám EU uzavře kohoutky z evropských strukturálních fondů). Jestliže veřejný sektor nemá na investice, má omezit jiné výdaje, nikoliv »nasekávat« nové dluhy. Pokud by PPP měla být cesta, jak zlepšit fungování veřejných služeb, jak omezit korupci při veřejných zakázkách, jak zamezit neustálému prodražování veřejných staveb, potom by bylo možné tuto myšlenku s opatrností podpořit. Ale příklady z nedávné minulosti nám ukazují, jak to v Česku obvykle chodí. Nemusíme se navážet jen do dálnice D47. Lze připomenout třeba mýtný systém na českých dálnicích stavěný a provozovaný firmou Kapsch. Také tento projekt nese základní charakteristiku PPP. Jak to probíhalo? 1. Byla vybrána nejdražší nabídka. 2. Uzavřená smlouva přestala platit takřka druhý den po podpisu. 3. Stát kontrakt nevypověděl, ač mohl. 4. K původní zakázce se cestou dodatků přilepují další miliardové subkontrakty, a to bez soutěže, zcela netransparentně. Kolik peněz českému státu rakouská firma uspoří? Lze se obávat, že šetření cílem tohoto projektu ani nikdy nebylo. * (Viz téma Ekonomu na str. 30.) Foto popis| O autorovi| Jiří Pšenička redaktor týdeníku Ekonom

© 2008 NEWTON Media a.s. www.newtonmedia.cz